Oživení prastarých indických hájů vrací do vysušené krajiny vodu a chrání biodiverzitu
V indickém Rádžasthánu leží zhruba 25 tisíc posvátných hájů, které po staletí fungovaly jako přirozené oázy a zdroje vody. Kvůli těžbě a zabírání půdy však tyto unikátní ekosystémy začaly rychle mizet. Místní nezisková organizace proto tyto komunitní lesy cíleně oživuje, aby znovu zvedla hladinu podzemní vody a zachránila vysychající studny.
Foto: Mirza Zubair na Unsplash
Místo pokut funguje respekt. Obnova posvátných hájů vrací do pouště vodu i život
Indický stát Rádžasthán dlouhodobě bojuje s extrémním suchem a odlesňováním, na které státní ochrana přírody nestačí. Místní komunity proto vzaly záchranu do vlastních rukou a začaly obnovovat takzvané posvátné háje. Záchrana více než 240 těchto přírodních oáz už do vyprahlé krajiny vrátila nejen stromy, ale i ztracenou podzemní vodu.
Když se v indickém státě Rádžasthán blížíte k posvátnému háji, vzduch se znatelně ochladí a suchá tráva ustoupí bujné zeleni. Uprostřed lesa bublá potok, do kterého ze starých fíkovníků padají zralé plody. O místo se starají místní obyvatelé na základě starodávné tradice, podle které nesmí nikdo z háje nic odnést. Obyčejná úcta k přírodě, hluboce zakořeněná v duchovní kultuře, tu tak tvoří neprostupnější štít než ploty národních parků.
Těchto zelených ostrovů, kterým se zde říká devbani nebo orany, by v Rádžasthánu mělo být přes 25 tisíc. Vlivem rozšiřování zemědělství, těžby a moderního způsobu života však začaly postupně chátrat a vysychat. Během britské koloniální éry i po zisku nezávislosti se na ně pohlíželo jen jako na nevyužitou půdu. Krajina tak začala přicházet o klíčové zdroje vody i o poslední útočiště pro divoká zvířata.
Obnova selským rozumem
Změnu odstartoval aktivista Aman Singh se svou organizací KRAPAVIS, když vsadil na jednoduchou myšlenku. Věřil, že pokud komunity vyčistí prameny v těchto lesících, zvedne se hladina spodní vody v celém okolí a ožijí dávno vyschlé studny. Organizace nezačala sázet stromy naslepo, ale nejprve zjišťovala, zda jsou místní vesničané ochotní se na záchraně podílet prací nebo penězi. Jen díky jejich aktivnímu zapojení mohl projekt získat smysl a dlouhodobou udržitelnost.
Dobrovolníci vysadili původní druhy stromů, vyčistili zanesená jezírka a opravili drobné svatyně. Roli strážce lesa často přebral místní kněz, kterého lidé za jeho službu odměňují potravinami. Obnova jednoho takového háje vyjde zhruba na 230 tisíc korun a organizaci se jich už podařilo zrevitalizovat téměř 250. Dalších 1 400 míst zmapovali a připravili pro budoucí záchranu.
Síla místních obyvatel
Singhova teorie o podzemní vodě se potvrdila do posledního puntíku. Oživení hájů vrátilo vodu do okolních studní a pomohlo dokonce zvednout hladinu jezera vzdáleného desítky kilometrů. Kontrast je nejlépe vidět u hranic národního parku Sariska, kde komunitní posvátný háj překypuje hustou zelení. Hned za jeho hranicí, na území pod státní kontrolou, je přitom patrné nelegální kácení a degradace půdy.
Přesto není vyhráno, protože s ústupem tradičního zemědělství ztrácejí lesy pro mladou generaci přímý hospodářský význam. Příkladem je posvátný les u vesnice Manger, který má rozlohu jako 60 pražských Václavských náměstí a těžko odolává tlakům moderní výstavby. Příběh rádžasthánských hájů ale jasně ukazuje, že když lidé dostanou za přírodu osobní zodpovědnost, chrání ji mnohem lépe než sebedokonalejší státní úřad.